Blog

Rozvíjení logického myšlení u dospělých žáků

Rozvoj matematické gramotnosti u žáků je nesmírně důležité, do určité míry jej považuji za důležitější, než rozvoj gramotnosti čtenářské. Proč? Odpověď se může zdát zavádějící, ale mně osobně připadá důležitější – ačkoliv jsem prošel drilem Ústavu pro jazyk český – rozvíjet matematické, potažmo logické myšlení, než naopak. Vždyť pravidla čtení – příp. Českého jazyka – se velmi často logikou řídí a díky mnemotechnickým pomuckám se česky naučit jde poměrně snadno (kritické čtení nechme jako samostatnou kapitolu). Nicméně logické myšlení je pro nás nezbytné. Bez logického myšlení bychom si nedokázali uvědomit, že vzdělání je pro nás podstatné, bez logického myšlení bychom si neuvědomovali materiální funkci současného světa, nedokázali bychom se rozhodnout mezi dvěma a více možnostmi. Zkrátka bez logického myšlení se neobejdeme, dokonce ani v dětském věku.

Proto je důležitélogickémyšlení rozvíjet a dětem, žákům se snažit ne pouze vysvětlit matematický postup příkladů, ale propojit matematiku a ekonomii v jedno. Jak? Co s tím má ekonomie společného? Pod ekonomií si asi představíme mnoho rozpočtů a převádění měny v různých měnových jednotkách, cenné papíry, investice, bankovní účty, takto bych mohl ještě pokračovat. Pojetí ekonomie, které na školách probírané není je ekonomie štěstí. Nedávno jsem absolvoval kurz ekonomie na americké MIT a velice mě zaujal základní cyklus on-line přednášek. V základním cyklu byl představen systém investice a výnosu, ovšem ne tak, jak jsme zvyklí. Uvedu příklad: existuje osoba, která právě dostudovala střední školu, absolvovala maturitu a rozhoduje se, zda pokračovat ve studiu na vysoké škole, má dvě hlavní vidiny, první je začít ihned pracovat a vydělávat za průměrnou mzdu, ale mít 5 let k dobru a okamžitý příjem, nebo druhá, pokračovat dalších 5 let ve studiu bez výdělku, a teprve po dostudování si najít práci za vyšší mzdu. Zapojíme-li logiku, co nám vychází lépe? V tuto chvíli by na řadu přišla matematika. Nebudu zde rozebírat samotné počty, ale podle správného logického uvažování je pro tu osobu výhodnější dále studovat.

Opět, je zde mnoho faktorů, které by případný výsledek mohly změnit. Základ je však stejný. A takové myšlení bychom měli v žácích rozvíjet, v osnovách si v rámci ne třeba jen matematiky, ale i občanské nauky vyčlenit hodiny, ve kterých bychom se studenty tyto a jiné příklady procházeli, pokusili se je navést na cestu logických úvah a výsledkem by pro nás mělo být zjištění, že si studenti sami zjišťují, co je pro ně lepší, jakou životní cestu si zvolit. V tom je hlavní síla rozvoje logického myšlení mezi žáky ve školách.


Omlouvání a vymlouvání

Jsme ve třídě, přednášíme, ani na jednom žákovi není znát nemoc, ani jeden žák nekýchne. Odučíme dopoledne a po obědě nám do třídy přijde polovina žáků, když se zeptáme, kde jsou, jedinou odpovědí je: „Ono se jim udělalo špatně, asi řádí rýma.” Zní to jako specifický příklad, ale při vzpomínání na školní léta si začínám uvědomovat, kolik má běžná škola společného se školou ve věznici.

Příklad, který výše popisuji se skutečně stal. Ihned jsem musel takové chování nahlásit vedení školy a upozornit žáky na ustanovení školního řádu, že absence je mohou dovést až k vyloučení ze školy. Obyčejně takové upozornění zapůsobí, jenomže ne na všechny a další den jsme měli obdobný problém, tentokrát ale s jednotlivcem. Žák přišel na dopolední výuku, prošel si hodiny odborného výcviku a před teoretickými předměty se začal vymlouvat, že mu začíná být špatně a aniž by svou omluvu jakkoliv opodstatnil přítomným pedagogům, odešel. Po nahlášení vedení školy přišlo na následující pedagogické radě toto zpřísnění:

„Ve velké třídě (do 34žáků) je maximální povolený počet omluvených žáků v jednom dni z akutních zdravotních onemocnění: dva žáci. V malé třídě (do 16žáků): jeden žák – v obou případech jedno jméno pouze 1x za 14 dnů. 14denní cyklus je stanoven, žáci mají povinnost v takovém akutním případě jít druhý den k lékaři.”

Vše je v souladu se zákonem a v souladu s interními předpisy školy. Od vyhlášení tohoto zpřísnění jsme nezaznamenali obdobný problém, jako jsem popsal v úvodním odstavci. Nicméně našel jsem drobnou paralelu s běžnými školami. Na střední škole je málokterý žák skutečně spokojený a k nevoli přispívají také další psychologické aspekty. Pamatuji, že na běžném učilišti se také často stávalo, že se třída dohodla a podle školních předpisů se domluvila přesně kolik lidí bude chybět, aby byla výuka rozpuštěna (bavíme se v řádech vyšších 90%). Ta škola neměla žádnou obranu, nevěděla, jak proti takovému chování zakročit. Zvolila metodu výstrahy obdobné, jako jsme zvolili u nás ve škole. Metoda zafungovala a s docházkou poté nebyly žádné větší problémy.

Jako kantoři si musíme uvědomit, že naše možnosti jsou v pravdě omezené, nicméně stále platí, že jsou způsoby, jak se jako kočka s myší vypořádat. Nezbývá, než nastavit pravidla a upravovat je, podle aktuálního stavu a rozpoložení morálky ve třídách. Snad nejdůležitější je informovat učitele o vašem postupu, protože oni jsou ti v kontaktu s žáky a bohužel oni budou v první vlně stížností a nevole.


Zahájení školního roku ve věznici

Opět přišlo září a již jedenáctým rokem byla ve Středním odborném učilišti zahájena výuka. Z počátku byli žáci nesví a ostatně také někteří učitelé, kteří měli vést třídu poprvé v třídnické roli. Po pár slovech bylo ale jasné, že vše bude klapat bez větších problémů.

Ve třídách měl z počátku proslov i pan ředitel. Zmínil hlavně podporu vzdělávání osob s odlišnými kulturními a životními podmínkami, potřebu důsledné inkluze potřebných žáků a zdůraznil, že všechny námitky a připomínky by žáci měli řešit v první řadě se svým třídním učitelem, neměli by se však ostýchat případně oslovit i jeho samého. Poté byli žáci důsledně seznámeni s novým školním řádem ze strany svých učitelů, s průběhem roku a postupy při vyučování. Detailně byli seznámeni s novými stanovami ohledně chození po chodbách během vyučování. Zde je menší prostor k zamyšlení nejen pro školy s žáky diagnostikovanými na zdravotní postižení, ale také pro školy řekněme běžné. Asi si každý pamatujeme naše školní léta, vždy každému bylo jasné, který učitel žáky na toaletu – potažmo se pouze zdlouhavě projít po chodbě – pouští a který ne. Pamatuji si, že jsem také vždy uvažoval, kdy lišácky využít příležitost přihlásit se a jít neodkladně na toaletu a aspoň na pět minut se vydýchat.

V naší škole jsme takovému chování museli učinit přítrž, protože se nám žáci začali shlukovat na chodbách hlavně mimo přestávky. Ředitel školy ve školním řádu jasně stanovil, že pokud by žák nemohl vydržet 45 minut bez odchodu na toaletu, musí tento žák neprodleně navštívit lékaře, případně předložit řediteli školy takové prohlášení lékaře, na základě kterého mu tuto výjimku stanoví, pokud tak ještě neudělal.

Nic se neobejde bez komplikací a my jako učitelé jim čelíme dvojnásobně. Důležité je předcházet problémům a mít jasně stanovené limity, protože je jasné, že žáci se pokusí je překročit.