Opět přišlo září a již jedenáctým rokem byla ve Středním odborném učilišti zahájena výuka. Z počátku byli žáci nesví a ostatně také někteří učitelé, kteří měli vést třídu poprvé v třídnické roli. Po pár slovech bylo ale jasné, že vše bude klapat bez větších problémů.
Ve třídách měl z počátku proslov i pan ředitel. Zmínil hlavně podporu vzdělávání osob s odlišnými kulturními a životními podmínkami, potřebu důsledné inkluze potřebných žáků a zdůraznil, že všechny námitky a připomínky by žáci měli řešit v první řadě se svým třídním učitelem, neměli by se však ostýchat případně oslovit i jeho samého. Poté byli žáci důsledně seznámeni s novým školním řádem ze strany svých učitelů, s průběhem roku a postupy při vyučování. Detailně byli seznámeni s novými stanovami ohledně chození po chodbách během vyučování. Zde je menší prostor k zamyšlení nejen pro školy s žáky diagnostikovanými na zdravotní postižení, ale také pro školy řekněme běžné. Asi si každý pamatujeme naše školní léta, vždy každému bylo jasné, který učitel žáky na toaletu – potažmo se pouze zdlouhavě projít po chodbě – pouští a který ne. Pamatuji si, že jsem také vždy uvažoval, kdy lišácky využít příležitost přihlásit se a jít neodkladně na toaletu a aspoň na pět minut se vydýchat.
V naší škole jsme takovému chování museli učinit přítrž, protože se nám žáci začali shlukovat na chodbách hlavně mimo přestávky. Ředitel školy ve školním řádu jasně stanovil, že pokud by žák nemohl vydržet 45 minut bez odchodu na toaletu, musí tento žák neprodleně navštívit lékaře, případně předložit řediteli školy takové prohlášení lékaře, na základě kterého mu tuto výjimku stanoví, pokud tak ještě neudělal.
Nic se neobejde bez komplikací a my jako učitelé jim čelíme dvojnásobně. Důležité je předcházet problémům a mít jasně stanovené limity, protože je jasné, že žáci se pokusí je překročit.